Dobrý! Koukám, že to začíná Lubošovým příspěvkem - na té konferenci na pražské teole jsme mu ale ten jeho přístup s Davidem Peroutkou dost kritizovali :-). Já na tom svém textu "Proč je vesmír" (modální platonismus a definitivní multiverzum) pořád dělám, je to pro mě vlastně součást práce na dizertaci o determinismu. V téhle souvislosti se chci ještě vrátit ke Quinovi, jak jsme se o něm už bavili - pořád mi trochu vrtá hlavou, jestli ho nedezinterpretuju. Z toho jeho textu "O tom, co je" mi totiž vychází zaprvé to, že Quine je modální determinista (což mi vlastně dost potvrdil ten Lukášův příspěvek o posibilismu apod. na Zimní konferenci FF UP), tedy podle něj neexistují čisté (neaktualizované) možnosti. Z čehož by ovšem plynulo, že vše možné existuje. Rozdíl mezi čísly a třeba jednorožcem by pak byl zejména v tom, že čísla nepotřebují časoprostor jako svou existenční podmínku, kdežto jednorožec ano (tu pasáž jsem ti už citoval pár příspěvků níže, jestli si vzpomínáš). Když to teď budu trochu interpretovat, tak čísla nepotřebují ke své existenci žádný časoprostor, žádnou "exemplifikaci",jak by se tomu asi v moderní analytice řeklo. Modálně řečeno, čísla nejen že jsou nutná, ale mezi jejich možností a nutností není ani konceptuální rozdíl - vlastně to, co Kripke považuje za absolutně nutné (ale používá pro to myslím výraz rigidní designátory) jsou právě tyto "nadnutné" věci, kam Kripke řadí kromě čísel už jen Boha. Tj., čísla vůbec nemají modální strukturu, protože exemplifikace, existence na rovině uskutečnění jim nic "nedodává" (což "normálním" nutným jsoucnům ano). Z toho mi vychází, že čísla existují nezávisle na tom, zda existuje vůbec nějaký vesmír, v němž jsou exemplifikována. Zavání mi to ale platonismem - a vím, že Quine je interpretován jako pravý opak platonika. Jak se na to díváš? Je to pro mě podstatné ještě z jiného důvodu: logici jako David Lewis mají tendenci považovat hodně možností už na nějaké hrubé epistemické úrovni (tj. bez detailnější analýzy např. jejich vnitřní kompatibility na subatomární rovině) za ontologické, tj. uskutečnitelné možnosti. V první verzi svého textu jsem to označil za součást jejich tendence k platonismu, ale teď se mi zdá, že ten pojem asi nepoužívám korektně... Kromě toho, výše uvedenou Quinovskou analýzu jsem chtěl použít na (svého oblíbence) Tegmarka, který převedl Nozickův princip plodnosti (slovy Briana Greena "definitivní multivezum" do matematické verze "Tegmarkovy katedrály". Tegmark si ovšem myslí, že každá matematická struktura je nějak "vtělena" do vesmíru, z čehož mu vychází nekonečný počet vesmírů - vlastně podobně jako když D. Lewis považuje za uskutečnitelný (skoro) každý kontrafaktuál (dát si párek místo zmrzliny apod.). To je to, co jsem označil za platonismue - předpoklad, že všechny kontrafaktuály, matematické konstrukce, obecné objekty vůbec - potřebují nějaké fyzické uskutečnění, jako by u nich bylo možné mluvit o rozdílu mezi možností a uskutečněním. Tegmarkovi a vlastně i Lewisovi z toho totiž pak automaticky vychází nekonečný počet vesmírů - což se mi moc nezdá vzhledem k problémům s aktuálním nekonečnem i s identitou. Vlastně se z hlediska existence kontrafaktuálů kloním spíš ke Stalnakerovi, že jsou to vnitřní vlastnosti existujících věcí (případně celých vesmírů) - mohl bych je taky ale chápat jako součást toho světa ideálních objektů, který nás svět zahrnuje (v tom smyslu, že svět ideálních objektů obsahuje exemplifikovatelné a neeximplifikovatelné onjekty a že všechny exemplifikovatelné jsou exemplifikovány - prostě bych se furt držel modálního determinismu, tj. principu, že vše existuje maximálním způsobem, jakým to existovat může. Ale pak to zase bude asi vypadat, že platonik jsem já, ne oni - a že dělám platonika z Quina, jejich největšího nepřítele... Co si o tom myslíš? Nebo ty, Vlasto?
Ono, upřímně řečeno, v modálním determinismu - pokud se odmítne ta zmíněná Lewisova a Tegmarkova tendence (a nakonec jsem ji asi "platonismem" nazval správně, protože Jim Holt ji u Tegmarka nazval stejně) - není podstatný rozdíl v tom, jestli čísla existují uvnitř "modálních objektů" uskutečněných vesmírů (případně jako součást jejich existenčních podmínek) nebo mimo ně jako nemodální objekt, protože ty uskutečněné vesmíry jsou vždy uskutečněny, takže cokoliv alternativního k nim (včetně výskytu čísel, protože nějakou exemplifikaci v nich čísla vždycky mají, i když ji sama o sobě nepotřebují) můžeš vidět jako Stalnaker, tj. jako jejich vnitřní vlastnost či spíše kondicionální důsledek jejich obecných vlastností. Dokonce by šlo říci, že teprve ta část kondicionálů, které jsou uskutečnitelné do všech detailů - tedy uskutečnitelné v pravém slova smyslu - je pak uskutečněna jako paralelní vesmír. Takže všechny paralelní vesmíry jsou vlastně určitým specifickým případem důsledků obecných vlastností jiných vesmírů (ejhle princip dostupnosti v kosmologickém hávu :-). Tj.: všechny kondicionály existují, přičemž ty v pravém slova smyslu kontrafaktuální existují jako důsledek obecných vlastností existujících vesmírů (tedy abstraktně), kdežto ty detailně, v pravém slova smyslu uskutečnitelné, existují jako uskutečněné vesmíry. Tj.: množina Stalnakerových možných světů zahrnuje i všechny lewisovské (tj. everettovské (řekněme to na plnou hubu, ostatně to v Naming a Necessity naznačil i sám Kripke) možné světy. Tj.: můžu takhle odmítnout nejen to, že jsem platonik, ale i že platonizuju Quina - s tím, že nálepku platoniků přelepím na Lewise a Tegmarka - nebo spíš, že strhnu platonistickou kouli z nohy jejich koncepcím.
Dobrý! Koukám, že to začíná Lubošovým příspěvkem - na té konferenci na pražské teole jsme mu ale ten jeho přístup s Davidem Peroutkou dost kritizovali :-).
OdpovědětVymazatJá na tom svém textu "Proč je vesmír" (modální platonismus a definitivní multiverzum) pořád dělám, je to pro mě vlastně součást práce na dizertaci o determinismu. V téhle souvislosti se chci ještě vrátit ke Quinovi, jak jsme se o něm už bavili - pořád mi trochu vrtá hlavou, jestli ho nedezinterpretuju. Z toho jeho textu "O tom, co je" mi totiž vychází zaprvé to, že Quine je modální determinista (což mi vlastně dost potvrdil ten Lukášův příspěvek o posibilismu apod. na Zimní konferenci FF UP), tedy podle něj neexistují čisté (neaktualizované) možnosti. Z čehož by ovšem plynulo, že vše možné existuje. Rozdíl mezi čísly a třeba jednorožcem by pak byl zejména v tom, že čísla nepotřebují časoprostor jako svou existenční podmínku, kdežto jednorožec ano (tu pasáž jsem ti už citoval pár příspěvků níže, jestli si vzpomínáš). Když to teď budu trochu interpretovat, tak čísla nepotřebují ke své existenci žádný časoprostor, žádnou "exemplifikaci",jak by se tomu asi v moderní analytice řeklo. Modálně řečeno, čísla nejen že jsou nutná, ale mezi jejich možností a nutností není ani konceptuální rozdíl - vlastně to, co Kripke považuje za absolutně nutné (ale používá pro to myslím výraz rigidní designátory) jsou právě tyto "nadnutné" věci, kam Kripke řadí kromě čísel už jen Boha. Tj., čísla vůbec nemají modální strukturu, protože exemplifikace, existence na rovině uskutečnění jim nic "nedodává" (což "normálním" nutným jsoucnům ano).
Z toho mi vychází, že čísla existují nezávisle na tom, zda existuje vůbec nějaký vesmír, v němž jsou exemplifikována. Zavání mi to ale platonismem - a vím, že Quine je interpretován jako pravý opak platonika. Jak se na to díváš?
Je to pro mě podstatné ještě z jiného důvodu: logici jako David Lewis mají tendenci považovat hodně možností už na nějaké hrubé epistemické úrovni (tj. bez detailnější analýzy např. jejich vnitřní kompatibility na subatomární rovině) za ontologické, tj. uskutečnitelné možnosti. V první verzi svého textu jsem to označil za součást jejich tendence k platonismu, ale teď se mi zdá, že ten pojem asi nepoužívám korektně... Kromě toho, výše uvedenou Quinovskou analýzu jsem chtěl použít na (svého oblíbence) Tegmarka, který převedl Nozickův princip plodnosti (slovy Briana Greena "definitivní multivezum" do matematické verze "Tegmarkovy katedrály". Tegmark si ovšem myslí, že každá matematická struktura je nějak "vtělena" do vesmíru, z čehož mu vychází nekonečný počet vesmírů - vlastně podobně jako když D. Lewis považuje za uskutečnitelný (skoro) každý kontrafaktuál (dát si párek místo zmrzliny apod.). To je to, co jsem označil za platonismue - předpoklad, že všechny kontrafaktuály, matematické konstrukce, obecné objekty vůbec - potřebují nějaké fyzické uskutečnění, jako by u nich bylo možné mluvit o rozdílu mezi možností a uskutečněním. Tegmarkovi a vlastně i Lewisovi z toho totiž pak automaticky vychází nekonečný počet vesmírů - což se mi moc nezdá vzhledem k problémům s aktuálním nekonečnem i s identitou.
Vlastně se z hlediska existence kontrafaktuálů kloním spíš ke Stalnakerovi, že jsou to vnitřní vlastnosti existujících věcí (případně celých vesmírů) - mohl bych je taky ale chápat jako součást toho světa ideálních objektů, který nás svět zahrnuje (v tom smyslu, že svět ideálních objektů obsahuje exemplifikovatelné a neeximplifikovatelné onjekty a že všechny exemplifikovatelné jsou exemplifikovány - prostě bych se furt držel modálního determinismu, tj. principu, že vše existuje maximálním způsobem, jakým to existovat může.
Ale pak to zase bude asi vypadat, že platonik jsem já, ne oni - a že dělám platonika z Quina, jejich největšího nepřítele... Co si o tom myslíš? Nebo ty, Vlasto?
Ono, upřímně řečeno, v modálním determinismu - pokud se odmítne ta zmíněná Lewisova a Tegmarkova tendence (a nakonec jsem ji asi "platonismem" nazval správně, protože Jim Holt ji u Tegmarka nazval stejně) - není podstatný rozdíl v tom, jestli čísla existují uvnitř "modálních objektů" uskutečněných vesmírů (případně jako součást jejich existenčních podmínek) nebo mimo ně jako nemodální objekt, protože ty uskutečněné vesmíry jsou vždy uskutečněny, takže cokoliv alternativního k nim (včetně výskytu čísel, protože nějakou exemplifikaci v nich čísla vždycky mají, i když ji sama o sobě nepotřebují) můžeš vidět jako Stalnaker, tj. jako jejich vnitřní vlastnost či spíše kondicionální důsledek jejich obecných vlastností. Dokonce by šlo říci, že teprve ta část kondicionálů, které jsou uskutečnitelné do všech detailů - tedy uskutečnitelné v pravém slova smyslu - je pak uskutečněna jako paralelní vesmír. Takže všechny paralelní vesmíry jsou vlastně určitým specifickým případem důsledků obecných vlastností jiných vesmírů (ejhle princip dostupnosti v kosmologickém hávu :-). Tj.: všechny kondicionály existují, přičemž ty v pravém slova smyslu kontrafaktuální existují jako důsledek obecných vlastností existujících vesmírů (tedy abstraktně), kdežto ty detailně, v pravém slova smyslu uskutečnitelné, existují jako uskutečněné vesmíry. Tj.: množina Stalnakerových možných světů zahrnuje i všechny lewisovské (tj. everettovské (řekněme to na plnou hubu, ostatně to v Naming a Necessity naznačil i sám Kripke) možné světy.
OdpovědětVymazatTj.: můžu takhle odmítnout nejen to, že jsem platonik, ale i že platonizuju Quina - s tím, že nálepku platoniků přelepím na Lewise a Tegmarka - nebo spíš, že strhnu platonistickou kouli z nohy jejich koncepcím.