Nicméně zpět k tématu barokní metafyziky. Včera jsem nahlédl do "kánonu" Johanna Senftlebena, dnes jsem si pročetl úvodní část učebnice významného autora "třetí scholastiky" Juana José Urrábury (1844-1904). Pomůže mi to k identifikací hlavních jezuitských autorů? Urráburu byl španělský jezuita, působící především v Římě. Je autorem osmizvazkové učebnice Institutiones philosophiae quas Romae in Pontificia Universitate Gregoriana tradiderat. (Valladolid, 1890-1900) a dále (prý) pětisvazkové Compendium philosophiae scholasticae (Madrid, 1902-1904). Urráburu zmiňuje následujícící autory filosofických kurzů sednáctého století:
Pedro Hurtado de Mendoza,
Bartolomeo Amico,
Francisco de Oviedo,
George de Rhodes,
Franscisco Soarez,
a "alliisque multis omissis"
Urráburu mi tedy moc nepomohl. Snad kromě následných zmínek autorů, na které bych jinak zapomněl: Johann Baptista de Benedictis [Giovanni Battista de Benedetti] (1622-1706), autor čtyřdílné Philosophia peripatetica (asi 600 stran octavo); na str. 87-8 zmiňuje Urráburu Luise de Lossadu (1681–1748), autora čtyčdílného Cursus philosophicus regalis collegii Salmanticensis; na str. 94-96 pak vypočítává nějaké "scholasticos recentissimos", kteří již přesahují rámec mého současného zájmu. Z nehispánských jezuitských autorů zmiňuje také Cosmu Alamanni SJ (1559-1634; Milán), autora vskutku tomistické a tedy na jezuitu dost neobvyklé učebnice Summa philosophiae ex variis libris D. Thomae Aquinatis ... in ordinem Cursus philosophicis accomodata, vydané posmrtně augustiniánskými kanovníky v Paříži 1640 (Alamanniho Metafyzika má v moderní edici asi 630 stran).
Pokud tedy dáme dohromady naše dosavadní jezuitské autory barokních filosofických učebnic, zahnujících metafyziku, a doplníme je o dalších několik jmen, dostaneme následující autory (roky uvádí první a poslední verzi učebnice):
1597 Francisco Suárez
1615 a 1624 Pedro Hurtado de Mendoza
1618 (posmrtně) Gabriel Vázquez (kompilace nazvaná Disputationes metaphysicae)
1632 a 1669 Rodrigo de Arriaga
1640 (posmrtně) Cosma Alamanni
1640 a 1651 Francisco de Oviedo
1649 Thomas Compton Carleton
1651 Francisco Soárez
1654 Richard Lynch
1655 Ildefonso Peñafiel
1658 Sylvester Mauro
1659 Sebastian Izquierdo (pokud bychom jeho svérázný Pharus scientiarum považovali za učebnici)
1666 Antonio Bernaldo de Quirós
1671 (posmrtně) Georgius de Rhodes
1681 André Semery (Triennium philosophicum, sv. 1, sv. 2, sv. 3)
1688 Giovanni Battista de Benedetti (Philosophia peripatetica, sv. 1, sv. 3, sv. 4)
1696 a 1702 Giovanbattista Tolomei (Philosophia mentis et sensuum)
1701 José de Aguilar (Cursus philosophicus dictatus Limae, sv 2, sv. 3)
1705- Burchard Lingen (Cursus philosophicus, sv. 3)
1714 Antonio Cordeyro (Cursus philosophicus conimbricensis, sv. 1)
1724 Luis de Lossada (Institutiones dialecticae 1721, Cursus philosophicus, sv. 1, sv. 2, sv. 3)
1739 Antoninus Mayr (Philosophia peripatetica,sv. 1, sv. 2, sv. 3-1, sv. 4)
1755-1764 Berthold Hauser (Elementa philosophiae, sv. 1, sv. 2, sv. 3, až sv. 6)
1755-1764 Berthold Hauser (Elementa philosophiae, sv. 1, sv. 2, sv. 3, až sv. 6)
Srovnáme-li Suáreze s Hauserem, je zřejmé, že jezuitská metafyzika prokazatelně doznala řadu zajímavých transformací. Některé tyto transformace jsou dány tlakem novověké fyziky (přírodní filosofie; filosofie přírody) v Německu (o tom píše mj. Hellyer). K transformacím ovšem dochází i ve Španělsku, např. u Sebastiana Izquierdo a později u Juana Ulloa SJ (1639-1723). Ulloa např. probírá princip sporu a další témata v rámci dialektiky (kterou patrně nerozlišuje od metafyziky), srv. úvod k jeho Prodromus seu Prolegomena ad scholasticas disciplinas (1711 a 1748). Ulloa výslovně ve svém díle navazuje na Izquierda. Minimální míře se věnuje metafyzice Semery, působící v Římě.
POZN.: Jedná se o provizorní seznam. Už nyní jsem si vědom řady zvláštností. Např. Jean Vincent SJ (fl. 1658-1677), zdá se, nemá ve svém kurzu metafyziku vůbec. Proč? Jedná se jen o kontingentí fakt, tj. autor nestačil tuto část publikovat?
Žádné komentáře:
Okomentovat